Scénáře vývoje a následků klimatické změny nasvědčují, že bude-li proces změn pokračovat současnou rychlostí, pak okolo roku 2070 až 2100 budeme mít s vodou – a současně i s přírodou – velké problémy. Proto opatření uvedená v Koncepci na ochranu před následky sucha pro území České republiky přijatá vládou apelují na aktivity k zajištění vody na našem území. Její množství totiž závisí na atmosférických srážkách, a pokud je nezadržíme u nás, odtečou do sousedních států.
Jsme pomyslnou „střechou Evropy“, to se vyučuje i na základní škole. Proto obor vodního hospodářství i jeho výzkumné zázemí mají v České republice dlouhou historickou tradici. Výzkumný ústav hydrologický založený T. G. Masarykem v roce 1919 patří k nejstarším v Evropě a předběhl i Nizozemsko, kde obdobný ústav vznikl až o rok později.
O to více zaráží nepochopitelné úsilí nejenom laické, ale i části odborné veřejnosti orientovat veškerou péči o zajištění dostatku vody na efekty „přírodě blízkých opatření“ s očekáváním, že změna hospodaření v krajině, posílení objemu vody v půdním profilu (který skutečně poklesl následkem změny zemědělského hospodaření) či obnova mokřadů a rybníků zajistí dostatečné vodní zdroje i při předvídané změně klimatu. V politických debatách a ve většině sdělovacích prostředků je ochrana před následky sucha orientována uvedeným směrem a je naprosto ignorován rozdíl mezi suchem tzv. zemědělským a nedostatkem vody, tedy suchem hydrologickým provázeným nedostatečností vodních zdrojů a negativní vodohospodářskou bilancí. Je evidentní, že například rybníky nemohou výrazně přispět k zachování nebo posílení vodních zdrojů využitelných k jiným účelům. Naopak u přehradních (víceúčelových) nádrží se „a priori“ prostor pro zajištění minimálních průtoků ve vodních tocích předpokládá a vymezuje manipulačním řádem.
A tak by čeští vodohospodáři měli klást otázku všem odpůrcům nových přehradních nádrží, co je k postoji proti nim vede. Lze předpokládat lakonickou odpověď – dosavadní „vodní blahobyt“ vyplývající z prozatím dostatečné akumulace vody ve stávajících 165 významných přehradních nádržích, který je také příznivě ovlivněn poklesem spotřeby vody od roku 1990 na polovinu.
Avšak v současnosti se již objevují regiony, kde sucho nebývá pouze občasnou jednoroční záležitostí, ale vyskytuje se jako víceleté. Především zemědělci si uvědomují, že pokračování rostlinné produkce může zachránit jedině zavlažování. Výrazné problémy s nedostatkem pitné vody se zatím nevyskytly, i když v některých menších aglomeracích lokální zdroje vody nedostačovaly a bylo třeba zajistit dovážení pitné vody v cisternách. Je ironií, že obyvatelé v mnoha těchto případech si „dovoz pitné vody“ nemuseli vůbec uvědomit – provozovatelé infrastruktury zajistili doplňování vodojemů, takže z kohoutků voda uživatelům tekla „normálně“, vodní blahobyt pokračoval – tak „jaképak sucho“?!
Je snad na místě závěrem položit otázku, zda každý dělá alespoň něco pro to, aby veřejnost, žurnalisté a politická reprezentace chápala uvedené skutečnosti a přestala „štítivě“ vnímat slova „přehrada“ a „přehradní nádrž“ jako škodlivá a téměř sprostá. Kvůli těmto postojům se u nás, bohužel, podařilo vytvořit atmosféru odporu značné části obyvatel k vodním nádržím. Líbivá orientace na návrat přírody k jakémusi „původnímu stavu“, kterým lze očekávaný nedostatek vody zajistit (dokonce „levněji“) změnou hospodaření v krajině, zjevně veřejnému mínění velmi vyhovuje.
Naprosté většiny obyvatel se totiž proklamovaná realizace změny konkrétně netýká, nemusí se angažovat – přece „se to“ zajistí. Nevidí potřebu nic měnit ze svých zvyků a života ve „vodním blahobytu“, který však existuje – jak si málokdo uvědomuje – jen díky vodohospodářským dílům realizovaným v minulosti (zejména 49 vodárenských nádrží). Proto ani nepřekvapí, že obyvatelé ČR podporují malé vodní nádrže více než velké přehradní, zatímco např. obyvatelé Velké Británie naopak podporují výrazně více výstavbu velkých nádrží. Představa, že „přírodě blízká opatření“ dostatek vody zajistí, je příjemná vize nepodložená fakty a neodpovídající realitě, pokud budou naplněny scénáře změny klimatu s předvídanými negativními dopady na naše omezené vodní zdroje.
Co tedy s váháním při rozhodování o efektivních technických, vodohospodářských opatřeních – tedy přehradních vodních nádržích, které zajistí dostatek vody pro naše potomky a budoucí generace obdobně, jako máme zajištěnou vodu dosud my? Opravdu chceme nechat řešení až na ně, ať si poradí v době, kdy už nedostatek vody může být realitou? Snad to stihnou. Příprava realizace přehradních nádrží se bude muset oproti současnosti výrazně zrychlit pod aktuální hrozbou nedostatku vody. V současnosti totiž trvá jejich realizace minimálně dvacet a více let od schválení záměru, což znamená, že pro předpokládané problémy s nedostatkem vodních zdrojů v letech 2050 až 2070 je třeba rozhodovat nejpozději do roku 2030. Proto vláda ČR začala správně podporovat záměry na realizaci několika nádrží, které předkládá Ministerstvo zemědělství ČR.
Všem vodohospodářům z oboru „velké“ i „malé“ vody je potřeba poděkovat za to, že se jim daří dopady hydrologických extrémů efektivně zvládat i přes to, že nedostatečně informovaná veřejnost řadu vodohospodářských opatření nejenom nepodporuje, ale často i kritizuje či dokonce značně komplikuje, až znemožňuje.
RNDr. Pavel Punčochář, CSc., Ministerstvo zemědělství